Na facebooku jsem dorazil na tento velmi dojemný příběh. Otec Rick Hoyt a jeho syn Rick jsou opravdoví bojovníci. Přes Rickovo těžké postižení dokázal tento Hoyt Team zdolat nejtěžší triathlon na světě Iron Man na Havajských ostrovech. Našel jsem pro Vás celý příběh a také video.


Příběh začal se v roce 1962, když se manželům Judy a Dickovi Hoytovým narodil první syn Rick. Bohužel při porodu měl obtočený pupečník kolem krku a tak byl mírně přidušen. Došlo k poškození mozku s následnou diagnózou dětská mozková obrna. Tehdy bylo rodičům malého Ricka doporučeno dát syna do ústavu, protože bude velmi silně postižený.

Hoytovi se ale svého syna nevzdali. Snažili se mu plně věnovat, dávat mu totéž, co jeho dvěma mladším bratrům. Rick má quadruspastickou formu DMO, není schopen volních pohybů, ani artikulované řeči. Rodiče se snaží, bojují za jeho práva a dosahují toho, že Rick může studovat normální školu. Jak říká jeho matka: podívejte, jaký má pohled – zkuste mu říct nějaký vtip a uvidíte, že rozumí, a tak psycholog, který o Rickovi hovoří jako o nevzdělatelném, posléze uznává, že mozek Ricka funguje normálně.

A tak Rick chodí do normální školy, jeho matka se vzdělává ve speciální pedagogice. A dělá mnoho pro to, aby Rick posléze dostudoval na Bostonské univerzitě. Posléze se podaří získat speciální počítač, díky kterému je Rick schopen komunikovat se světem. Jeho první slova zněla – Go Bruins!!! Píše se rok 1977 a ve finále Stanley Cupu jsou právě Boston Bruins a Montreal Canadiens.

V roce 1977 se Dick na Rickův popud poprvé účastní charitativních běžeckých závodů na podporu dítěte ze školy, do které chodí Rick. Dick, do té doby čtyřicetiletý nesportující příslušník Národní gardy, se s Rickem účastní běhu na pět mil. Běží a před sebou tlačí vozík, na kterém sedí jeho syn Rick. Jak sám vzpomíná, tehdy to byl on, kdo si připadal jako postižený. Po závodě se mu dostává snad té nejsilnější motivace, jakou otec postiženého syna může dostat, když mu Rick říká, že během závodu se cítil, jako by nebyl nijak handicapovaný. A od toho to data se pomalu rozvíjí v podstatě závratná sportovní kariéra, která trvá do současnosti.

Kariéra, během které se Hoytovi pod hlavičkou Team Hoyt účastní stovek závodů, postupně na delší tratě, prošlapávají si cestu na závody tam, kde je nechtějí pustit na start. Třeba oficiální účast na Bostonském maratonu se jim daří asi až na třetí pokus – dvakrát se účastní „načerno“ (mimochodem Dick musel s vozíkem před sebou splnit limit, jako by běžel jeho syn). Postupem času přibírají další disciplíny a po čtyřech letech běhání maratonů přijímají další výzvu, kterou je triatlon, včetně toho nejdelšího.

Dick plave a Rick je v malém gumovém člunu, který jeho otec táhne za sebou. Na kole Rick sedí ve speciální sedačce na přední vidlici. V roce 1989 se prvně vydávají na Hawai. A absolvují prvního havajského ironmana. V roce 1992 spolu absolvují běžecko-cyklistický přejezd napříč Spojenými státy, kdy během 45 dnů překonávají 6042 km. Jezdí na běžkách, lezou spolu po horách. Jsou v podstatě posedlí sportem.

I dnes, v době, kdy Rickovi je 45 a Dickovi o dvacet dva více, se aktivně účastní závodů, věnují mnoho času své nadaci založené v roce 1992, jejímž cílem je zlepšení kvality života tělesně postižených, jejich integrace do běžného života a osvěta jejich životě a snaha o změnu jejich společenského vnímání. Dnes nám to přijde takřka normální, že postižení žijí samostatný život, navštěvují běžné školy, a myslím, že Hoytovi pro tohle udělali strašně moc. Vím, že hlavně ve Spojených státech, ale tenhle inspirující příklad překoná každé hranice…

Rick v současnosti žije sám ve svém apartmánu a pracuje v Bostonu, občas k němu dojíždí jeho otec, občas osobní asistent. Dick překonal slabý srdeční infarkt. Dle vyjádření lékařů jen díky tomu, že jeho srdce je tak trénované. Dick odešel z armády a po rozchodu s Judy žije v Massachusetts. [článek ze serveru behej.com]